Svět očima introverta

by - července 29, 2018

Na základce jsme jednou na hodině rodinné výchovy posílali po celé třídě papír s naším jménem a každý tam měl ostatním napsat vlastnosti, které ho vystihují. To samé jsme dělali i na škole v přírodě, kde bylo více tříd. Snad všude jsem měla napsáno "tichá" a "stydlivá" a od té doby jsem to brala jako nálepky, které mě vystihují. Po 2-3 letech jsem ty schované papíry vytáhla a našla tam i vlastnosti jako milá, hodná, vtipná, kamarádská a další. Pak mi došlo, že jsem jaká jsem a nemusím to brát jako negativní vlastnost. Na druhou stranu mám i jiné pěkné vlastnosti.



Většinou jsem zamlklá a přemýšlím. Sama i mezi lidmi. Často přemýšlím co říct, ale nic nevymyslím. Ve větší společnosti neznámých lidí se necítím moc dobře. Bojím se oslovit cizí lidi. Bojím se toho co si o mě lidé budou myslet.  Ale nedělá mi potíže mluvit s lidmi, které dlouho znám. V jejich společnosti se dokonce cítím dobře a sama sebou.

Ve všech testech, co jsem si kdy dělala mi vyšlo, že jsem introvert. Když mě na základce učitelé vyvolali, raději jsem mlčela, dokonce i když jsem znala správnou odpověď. Možná si tehdy všichni mysleli, že jsem hloupá. Nebyla jsem a ani nejsem. Jen mi dělalo potíže něco říct nahlas. Vždycky jsem měla pocit, že můj názor nebo cokoliv co chci říct nikoho nezajímá, tak jsem raději mlčela. Nemám ráda ani to, když něco řeknu a nikdo na to nezareaguje.

Jsem zkrátka uzavřená do sebe, ale to ještě neznamená, že se neumím otevřít. Jen lidem na potkání nevyprávím o svém životě ani o sobě. Ani to neznamená, že nemám ráda společnost, a že se neumím bavit. Zkrátka si vybírám pečlivěji a opatrněji s kým chci sdílet svůj život a s kým chci trávit čas a nepouštím k sobě jen tak někoho. Naopak ve společnosti trávím čas moc ráda, ale hodně mě to vyčerpává, takže pak potřebuji dvojnásobný čas jen pro sebe, být sama. Někdy bych si ráda povídala klidně hodiny, jenže potom zase nemám náladu mluvit vůbec. 

Často se závistí pozoruji skupinky lidí, kteří se zaujatě baví/ něco spolu podnikají. Většinou obdivuji lidi, kteří se nebojí před někým vystoupit, něco prezentovat, mluvit před ostatními. Já to prostě neumím, a když to zkusím, třese se mi hlas i ruce. Svět je pro mě jako místo k pozorování okolí. Jsem spíše posluchač.

Možná občas vypadám, že nemám zájem o okolí, ale to je tím, že jsem moc přemýšlivá a někdy mám pocit, že okolí nemá zájem o mě. Často bych se ráda s někým seznámila, jen prostě nevím jak na to, protože jsem introvert. Má to své slabé i silné stránky, tak jako všechno ostatní. Ale jsem to já, je to část mé osobnosti, a měla bych se mít ráda sama sebe, takovou jaká jsem. Neměla bych chtít být někým jiným. Jde o to naučit se s tím žít a udělat z toho přednost nebo něco, co se nutně nemusí brát jako špatná vlastnost.

Co vy? Jste introvert nebo extrovert? Budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů jak s tím bojujete vy :)




You May Also Like

8 komentářů

  1. Nerad si připouštím, ale jsem introvert. Také mi dělá problém si vytvářet nové známosti. Nové přátele. Nicméně pokud jde na lámání chleba, dokáži se dostat přes stud a když se rozjedu, pusu už nezavřu. :D Jsem rád, že jsem se v tomto ohledu zlepšil. Na základce jsem byl taková šedá myš, která se bálá říct cokoliv. I správnou odpověď na otázku paní učitelky. Jsem rád, že jsem potkal svého nýnějšího nejlepšího kamaráda, který mě naučil, abych nebyl posera. On byl na základce tygr salonů, já šedá myš. V průběhu let jsem ho naučil, jak se svým chováním mírnit a on mě, jak se víc... rozšoupnout. :D Důležité je si uvědomovat, že když budeš pořád mlčet, nebudeš mít nic a nikoho nezaujmeš.

    Markii Reed

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Také jsem si to nerada připouštěla, ale je to tak. Na základce jsem to měla stejně. To je fajn, je třeba na sobě pracovat a pokud člověk chce, jde ten stud a strach a tohle všechno překonat. Máš úplnou pravdu, v průběhu let se snažím víc projevovat, je to dluhá cesta, ale potřebná. Díky za komentář :)

      Smazat
  2. Mně dřív dělalo problém když o mně někdo dřív řekl že jsem introvert. Necítila jsem se tak. Udělala jsem si několik testů a všechny vyšly někde uprostřed, když to bylo možné počtem otázek tak většinou úplně přesně uprostřed. V něčem s tebou strašně soucítím a chápu to, jiné tebou zmiňované věci mám úplně jinak. Došlo mi že jsem mimo ty nálepky. Ale je to moc pěkné zamyšlení, já mám z uvedeného hlavně problém s tím seznamováním.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že i přes to škatulkování jsme pořád každý jiný :) Díky za komentář :)

      Smazat
  3. Tohle pro mě bylo dost zajímavé čtení. Jelikož jsem extrovert, byl to úplně jiný pohled. Hlavně s tím vyvoláním ve škole, úplně jsem si vzpomněla, jak jsem si vždy říkala "proč sakra neodpoví, cokoliv".

    Dost dobrý článek ! :)

    FIT MADDIE

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky se mi párkrát stalo, že jsem chtěla něco říct, ale nešlo to, jako bych byla paralyzovaná.
      Moc děkuji :)

      Smazat
  4. Tohle mám bohužel úplně stejně. Žádné papírky se ve třídě naštěstí nedělaly, protože by tam o mně nikdo asi nepsal moc hezké věci. :D Jenom jednou, když jsme nové učitelce měli každý představit jednoho spolužáka, tak o mně jeden spolužák řekl, že jsem hrozně nepřátelská a arogantní. Nebo o mně občas někdo říkal, že bych byla fajn, kdybych byla normální. Já se smířila s tím, jak vypadám a i se v tom směru naučila mít ráda, ale s povahou to mám jinak.

    Snažím se na sobě hledat to pozitivní, že jsem empatická (čemuž se mimochodem jednou spolužáci také vysmáli, když jsem to při nějakém projektu, kde jsme se měli popsat, řekla), jde mi psaní, pro své blízké bych se rozdala apod., ale pořád mě straší ty nálepky ze školy. Mám pocit, že kamkoliv jdu, tak každý vidí jen to, jak jsem tichá a "divná". Ono je to těžké, ale spousta lidí je bohužel k introvertním a stydlivým lidem docela netolerantní. Nedělám to prostě schválně.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je to směšné, jak si někdo jiný může dovolit ti říkat, jaká jsi? V tomhle lidi nechápu. Každý sám sebe zná přeci nejlíp :)
      Přesně, také se snažím hledat pozitiva a na to se soustředit. To je nejlepší cesta.
      Máš naprostou pravdu, právě kvůli těm typickým extrovertům jsem se vždycky cítila ve společnosti špatně, byla jsem nervózní a tímpádem ještě víc zamlklá a snažila se na sebe neupozorňovat, aby si mě nevšimli, nezesměšnili nebo něco.

      Smazat